Komfortní chození po vyhřáté podlaze je jistě velkou výhodou tohoto moderního způsobu topení, má však své limity dané citlivostí lidské pokožky na teplo. Teplota svrchní vrstvy podlahy tak nesmí překročit 29°C (v koupelnách je limit 33°C) z čehož plyne, že vytápění interiéru není ve srovnání např. s radiátory (jejich povrch má běžně teplotu 60-80°C) tak intenzivní a je třeba počítat s delším náběhem. Podlahové topení tak není schopné rychle vytopit chladnou místnost, což je žádoucí např. u rekreačních, „víkendových“ objektů. O jeho použití je také možné uvažovat pouze u zateplených objektů s malými tepelnými ztrátami. V opačném případě nemusí být podlahové topení poskytující tepelné ztráty objektu kompenzovat. Na druhou stranu znamená v případě kvalitně izolované stavby využití nízkopotenciálového tepla nižší náklady na vytápění, ideálně potom v kombinaci s tepelným čerpadlem nebo jiným moderním zdrojem tepla.

Stěnové vytápění (desky s rozvodem topného média jsou umístěny ve stěnách objektu) se zatím nemůže tomu podlahovému co do popularity rovnat. I ono ale přináší zajímavé výhody. Stejně jako v případě podlahového vytápění je využíváno nízkopotenciálového tepla a výsledkem je proto dobrá ekonomika celého systému. V kombinaci s dalšími prvky tak může přinést zajímavé finanční úspory. Důležitou výhodou je fakt, že na prohřátých zdech se nebudou vyskytovat plísně. Stěnové topení navíc poskytuje ideální sálavé teplo, díky čemuž nedochází k cirkulaci vzduchu a výsledkem je nízká prašnost, což ocení především alergici. Počítat je ale třeba i s jistými nevýhodami systému, mezi které patří omezení při zařizování interiéru (u stěn by mělo být pouze minimum nábytku), při vrtání do zdi je třeba pečlivé kontroly, neboť poškození systému znamená velkou komplikaci, opravy stěnového vytápění jsou velmi náročnou záležitostí.